(druhý blog z 5. vzdělávací konference Evropské asociace porodních asistentek, první část najdete zde)
V pátek večer se po posledním příspěvku ještě konala malá recepce, která byla časem k propojování, poznávání a předávání informací. Já jsem si celou dobu povídala s Liz Treasure z Robert Gordon Univeristy v Aberdeenu a jejími dvěma studentkami. Už večer jsem byla překvapena jejich zájmem o situaci v České republice a jejich pochopením. Bylo to moc příjemné setkání.
Sobota ráno se nesla v duchu mého malého průzkumu, jak fungují profesní organizace porodních asistentek v jiných zemích. Z těch, které jsem měla možnost zpovídat, mě nejvíce zaujala estonská. Organizace je silná i v tak malé zemi, kde působí všeho všudy něco málo přes 600 porodních asistentek, a dovedla porodní asistenci k velice dobrému a flexibilnímu systému péče o ženu a dítě.
Dalším zásadním poznatkem dneška byla úžasná přednáška dvou profesorek porodní asistence Mary Sidebotham a Jenny Gamble Griffith z Austrálie. Dlouhodobě pracují na zlepšení motivací a výsledků absolventek porodní asistence. Jejich klíčová metoda spočívá v tom, že studentky během celého studia propojují s reálnými ženami a jejich potřebami, stejně jako skrze organizace zastupující práva rodiček. Jejich výsledky, které dlouhodobě vyhodnocují, vedou studentky k nadšení a radosti z nastávající práce a současně podporují model kontinuální práce porodní asistentky, neboť ta dává smysl jak ženám, tak porodním asistentkám.
Během oběda mě čekala dvě překvapení. První bylo opětovné setkání s Liz, která mi předala dopis a obálku se 100 librami s tím, že obdivuje, jak bojujeme za ženská práva u porodu, a ráda by nás podpořila. Úplně mě to dojalo. Druhým překvapením bylo setkání s řeckým gynekologem Papoutsisem, který působí tady v Británii a se svou ženou, porodní asistentkou, vypracovali studii, která nachází souvislost mezi indukovaným porodem, který častěji končí císařským řezem u žen, jež čekají chlapce. Tedy že pohlaví dítěte má vliv na to jak skončí indukovaný porod. Bylo to pro mě naprosto překvapivé.
Závěr konference patřil studentkám. 10 prezentací formou Pacha Kutcha, ukázalo zábavnou formou zkušenosti, radosti a trápení studentek porodní asistence. První je plná umění a jeho možností sdělit jinak to, o čem je porod a porodní asistence vůbec. Další o využití umění k propagaci kojení, třetí pak o e-learningu a jeho využití v porodní asistenci. Čtvrtá ve verších vyprávěla o výzkumu v porodní asistenci vedeném studentskou radou. Další, kreslená, o zkušenosti s úžasnou mentorkou, která ovlivní celou kariéru nové porodní asistentky. Sdělením je, že láska je to pravé pro porodní asistentky jak ve vztahu k sobě, tak k ženám. Tématem další prezentace byla studentská organizace, která perfektně funguje a podporuje své žačky třeba i formou večírků, kde jsou prvačky převlečené za panny, druhačky za matky a třeťačky za babičky.
Předposlední prezentace se věnovala cestě porodní asistentky do Malawi, kde pochopila, že i když na porodním sále není tekoucí voda, mohou porodní asistentky dělat svou práci srdcem a velice profesionálně.
Poslední byla o zkušenosti studentky ve španělské hippie komunitě porodních asistentek, kam přicházela s představou, že ví mnohem víc než ony, a odjížděla se zjištěním, že vlastně neví nic.
Úplnou koncovku konference měla pak v režii Soo Downe, profesorka porodní asitence se zásadní přednáškou o bezpečí a kvalitě péče ve 21. století. Její sdělení bylo: „Aby byla péče bezpečná a kvalitní, potřebujeme nejen důkazy (evidence) a praxi, ale také lásku a dotek“. A přesně takové byly mé pocity po této konferenci.